Co je tak zvláštního na domově se zvláštním režimem?

Uprostřed malebného městečka na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor stojí dům. Je velmi starý a letos oslaví už své 140. narozeniny. Má dokonce své dvojče na pražském Novém Městě. Byl postaven nákladem tehdejšího starosty, průmyslníka a mecenáše France Preidla jako ojedinělá novogotická veřejná stavba, aby zde mohl být provozován chudobinec. Během dvou století zde nacházelo přechodný domov nespočet sociálně potřebných. V tom jednadvacátém jej vzala pod svá křídla Charita Česká republika a už dvanáct let naplňuje přes propast generací a proměnu společnosti původní poslání stavby.


Dům je dál domovem, i když tak trochu zvláštním. Není to ani tak tím, že by tu bydleli tak zvláštní lidé. Není to ani tak tím, že ti lidé jsou v tom domě zamčeni. Každý dům si jeho obyvatel přece zamyká. Je to tím, že ti lidé nemají klíč od dveří. Musejí se spoléhat na to, že jim někdo v pravou chvíli odemkne a že ten někdo pozná, kdy ta vhodná chvíle nastala. Proč by se člověk nechal na takovém podivném místě zamknout? Možná ten člověk před něčím utíká. Nebo mu už neslouží nohy. Třeba proto, že je má zmrzlé na kost. Možná už nemá síly postavit se dnešnímu světu. Nebo jen něco hledá. Třeba jen „svůj klid a střechu nad hlavou.“

Bez klíčů
Zámek zacvakl a svět zůstal za dveřmi. Teď nezbývá, než se seznámit se zvláštnostmi uvnitř. Dobrá, jsem teď vydán na milost těm lidem, kteří mají klíč. Nebydlejí tu a ještě si určují pravidla! Pro mě je teď klíčové s nimi vycházet. Nechci přece skončit opět venku bez té střechy nad hlavou. Občas je to s nimi k nevydržení. Musím stále znovu ven na čerstvý vzduch. Naštěstí mě, když začne venku přituhovat, zase pustí dovnitř. Tedy pokud dodržím ta jejich pravidla. Výhodou je, že nás bez klíčů je tu víc. Můžeme mezi sebou spolupracovat a využít tak naši přesilu. Když jsme jednotní, docela to na ty „klíčáky“ platí. Někdy dokonce bez řečí plní naše přání. Abych jim nekřivdil, tak mívají docela dobré nápady. Snaží se pomáhat, když to člověk potřebuje. Jsou ale dny, kdy jsou s tím až otravní. Přesto s nimi bývá legrace, ale chtěl bych je vidět na mém místě.

Ten s klíči
Tak jsem zase tady na tom zvláštním místě. Poslán svým osudem, abych odemkl ty velké dřevěné dveře a pokusil se pochopit rozdílnosti obyvatel tohoto domu. Abych jim pomohl znovuobjevit jejich vlastní důstojnost a nalézt smysl a naplnění života. Abych je zapojil do vlastní sebeobsluhy. A to všechno v prostředí důvěry a pochopení, avšak svázaném režimovými opatřeními. Ještě štěstí, že je nás tady na to víc. Kéž nám k tomu dopomáhá Bůh.

Svět venku
Svět nezmizel. Stále tam venku je a je stejný jako kdykoliv dřív. Stejný jako před lety, kdy člověk přišel, aby nalezl u jiného člověka porozumění. Když chtěl pochopit, proč se k němu svět obrátil zády. Ověřit si, jestli to nebylo tak, že světu nastavil záda on. Každý se může z okna podívat a zjistit, jak to doopravdy je, jen by se při tom neměl příliš vyklánět. Jestli si troufne vyjít ven, je jen na něm. Někdo to zvládne úplně sám. Jiný k tomu bude potřebovat doprovod. Tak jsme to společně zkusili…

Stále nevíte, co je na nás tak zvláštního? Tak se s námi přijďte blíž seznámit. Jste vítáni.
Pobytová sociální služba „Domov ze zvláštním režimem“, poskytovaná Oblastní charitou Česká Kamenice
Cílová skupina: muži a ženy nad 45 let, ohrožení závislostí nebo závislých na alkoholových drogách, trpících chronickou duševní nemocí s výjimkou Alzheimerovy demence, s nízkým příjmem.

JaMy